Lze-li krátce a pregnantně charakterizovat smaltová díla Alexandry Horové, pak je vystihují dvě slova: TOUHA A KOMUNIKACE.

Jaké jsou formální znaky touhy v tvorbě Alexandry Horové?

Jedním z nich je například energetická rytmizace v podobě vln, která nutí tvůrkyni, aby se k tématům neustále navracela jako kdyby byla sama mořskou vlnou, která odstupuje od svého uměleckého břehu, aby se k němu mohla ještě s větším odstupem, ale i s propracovanějším úsilím a energií navrátit a zaplavit ho novými pohledy a nápady.

Tato cyklická tvorba fungující jako vlna se zároveň vyznačuje i zvláštní formou času, neboť opakování témat nejen rozvíjí ale zároveň i zklidňuje tematizované příběhy jako je například současná variace na dámské osobní prádlo nebo starší téma Zahrady nebo Portréty. Tyto tvůrčí vlny dohromady ustavují řád a témata se stávají nejdříve izolovanými ostrovy, které však postupně vytvářejí strukturu pevného celku či spíše osobitého uměleckého území, takže nakonec poskytují obraz pevné země formované především světem ženských témat. Na počátku 90. let to byly například intimní pohledy na příběhy v koupelnových vanách, téma polibku nebo ženského erotického fetišismu.

Tuto „cyklickou“ nebo spíše „vlnovou tvorbu“ lze najít u mnohých umělkyň a asi jednou z nejznámějších představitelek tohoto stylu, byť v jiné umělecké oblasti, byla spisovatelka Virginie Woolfová, známá mimo jiné svým novátorským románem Vlny. Vlny jsou stavem našeho bytí, když jsme někdy „strženi jakoby pod hladinu a unášeni spontánními vjemy zvědavosti, chtění a touhy“.

Čas ženských témat se neodvíjí po jednoduché časové ose od minulosti přes přítomnost k budoucnosti, ale spíše je trváním, rytmizovaným časem odlivu a přílivu. Je to jakási revidovaná forma bergsonovského celostního pojetí času jako trvání – durée. Vlny se stávají detekčními čidly či uměleckými senzory, které ohmatávají nová uzemí, aby je potom obemkly přílivem a odlivem formy. Takový je i ženský styl umělecké tvorby Alexandry Horové.

Hlubším znakem touhy v tvorbě této umělkyně je i specifická diference mezi potřebou a touhou, neboť s jistou nadsázkou o jejím umění lze fenomenologicky říct, že mu nic nechybí v tom smyslu, že neodkazuje ”k” ženskosti, ale ”je” ženskostí.

Nepřítomnost subjektu, ženy či představy, například že spodní prádlo někdo obléká a někomu patří a že je součástí nějakých ženských potřeb zde neplatí, protože je řečeno ”čistým překypováním” ženskosti.

To je rozdíl mezi určitou tvorbou žen, kde existuje umělecká potřeba ukazovat na nějakou absenci, na nějaký nedostatek, který však směřuje k obnově určitého celku a „čistou“ ženskou uměleckou touhou, která přesahuje životní nezbytnosti a potřeby.

Diference mezi uměleckou potřebností a samotnou uměleckou touhou spočívá v tom, že to, po čem je touženo, nemůže být jednoduše zpřítomněno a tudíž tato touha se jeví vždy jako zvláštní nepřítomnost. V umění Alexandry Horové je tato touha příznačná například pro zobrazovaný cyklus smaltových podprsenek nebo dámských kalhotek, kde není důležitá ona nezobrazená a nepřítomná žena, ale sama neviditelná touha.

Proto smaltové obrazy zdánlivě smyslného ženského osobního prádla nepředstavují nějaký druh fetišismu, tedy zvěcnění emocí, kdy se přikládá neživým věcem váha jakoby byly téměř živé, ať již v erotickém nebo spotřebitelském smyslu, ale jsou výrazem něčeho hlubokého, byť neviditelného – umělecké ženské touhy.

Umělecká díla Alexandry Horové proto rozehrávají spíše otázky ženské identity a subjektivity a nepřímo kladou otázku, s níž si pohrává i sama autorka: Co se například děje s ženským vědomím a osobností, stojí-li žena takříkajíc tváří v tvář před pluralitou znaků spodního prádla, která rozehrává svými jemnými diferencemi a odstíny různé druhy ženské touhy jak se žena například chce cítit. Autorka tak svým dílem vstupuje do identifikační hry a na složité pole sociálních významů a symbolické znakovosti.

V souvislosti s jejím uměním je proto nezbytné si připomínat slova E. Levinase – touha nás nikdy nenaplňuje, protože nás prohlubuje. A v tom je náznak hlubší obnovy ženskosti, než pouhé potřeby poukazovat například k naplňování potřeb definovaných nějakým nedostatkem. Tak se umělecká touha stává i podstatou subjektivity.

Jedním z neviditelných aspektů práce se smaltovým plechem je zvuk. Zvuk, který při vystavovaní ale není nikdy sám slyšet a nemůže být vnímán, leda kdyby autorka si dělala v průběhu vytváření svých artefaktů zvukový záznam, který by potom „vystavovala“ nebo přehrávala spolu se smaltovými díly.

Tento zvuk je ale spolupřítomný v díle a vytváří specifický charakter a napětí. Byť to není na první pohled patrné, přesto každé spodní prádlo Alexandry Horové zvučí i tím, jak bylo utvářeno a stačí si na ně jemně poklepat či se jej dotknout.

Výběr z textu Mirka Vodrážky